Realizace individuálního projektu MS kraje očima Armády spásy

Dobrý den dámy a pánové.

Dovolte mi, abych se pokusil v několika minutách shrnout dojmy a zkušenosti, které Armáda spásy a její pracovníci získali v rámci realizace individuálního projektu „Podpora a rozvoj služeb sociální prevence v Moravskoslezském kraji“.

1. Příprava a vstup do projektu

Přes poměrně krátký vyčleněný čas mi dovolte nejprve letmý pohled do doby přípravy na vstup do tohoto projektu. Jak mnozí víte /a jak už tady dnes zaznělo/, Moravskoslezský kraj byl první ze všech krajů v České republice, které se do individuálního projektu zapojily. Když jsme někdy během roku 2008 začali jako poskytovatelé dostávat informace v jednotlivých mikroregionech a městech, co a jakým způsobem se na nás vlastně chystá, jako všechno neznámé nás to znejistělo. Zcela nový v sociálních službách u nás v podstatě nevyzkoušený způsob financování formou veřejných zakázek, možnost případně prohrát takovou soutěž a de facto ze dne na den skončit, to byla nelehká situace pro většinu z nás. Jakmile tedy proběhlo první kolo informování poskytovatelů, všechny velké organizace se sešly a daly dohromady otázky směřující k potenciálním rizikům tohoto nového systému – z nichž několik zůstalo v mých očích nevyřešených do dneška-

Zmíním dvě - první před vstupem do projektu – je-li klíčovým kritériem výběru poskytovatele cena – kde je kvalita práce, kde zkušenosti, kde navázané kontakty se spolupracujícími organizacemi, městskými úřady – co když nějaký subjekt narychlo zaregistruje sociální službu – zvlášť u těch ambulantních to není takový problém – co když místo Charity provozující ve městě kvalitní poradnu 12 let vyhraje na dálku nějaký podnikatel z Brna nebo z Litvínova, který vycítí příležitost pohodlně financovat část své práce či někoho ze svých lidí touto cestou?

Druhé riziko – praktické, kterému mohli být vystaveni všichni poskytovatelé – je jím konflikt mezi podmínkami projektu – naplněnost kapacity – a to celoroční – a mezi kvalitou služby – není náhodou cílem služeb sociální prevence a azylových domů zvlášť řešit situaci klienta? Snažit se jej co nejdřív posunout do tzv. normální společnosti? Shodou okolností přišel individuální projekt v době, kdy se opět i díky krizi navyšuje počet lidí potřebujících tyto služby. Živě jsem si však dovedl představit situaci, kdy je vedení azylového domu postaveno před otázku, tlačit či netlačit klienta ven – míněno například do vlastního bydlení – zvlášť bude-li jeho odchodem ohroženo splnění podmínky projektu - procento naplnění kapacity. A bude management všech organizací natolik moudrý, aby v takové chvíli dotyčného vedoucího podpořil v jeho rozhodnutí, směřuje-li k opravdovému zájmu klienta, nebo mu kvůli tomu sáhne na plat???

Klíčová otázka pak samozřejmě byla – jaké bude návazné financování? Co bude po skončení tohoto projektu? Nenavykne si náhodou stát na to, že některé služby nemusí financovat?

2. Přínosy v době realizace

Je třeba však na rovinu říct, že pozitiva projektu v našich očích převažují. Neodiskutovatelné jsou výhody několikaletého financování – mít jistotu, že dotyčná služba nebude za rok znovu vystavena stresu, zda vůbec obhájí své právo na existenci – tudíž možná nemusí tak rychle přicházet o nejrůznější odborníky a profesionály, kteří v uvozovkách nemají zapotřebí se každý rok strachovat o místo – to je beze sporu velká výhoda.

Druhým plusem je skutečnost, že v mnoha službách došlo díky individuálnímu projektu k navýšení financí – což nám umožnilo doplnění potřebných pracovních pozic, zkvalitnění vzdělávání našich zaměstnanců, dovybavení jednotlivých zařízení – v jednom slově to znamená tolik potřebnou stabilitu. Dostatek financí rovněž umožnil rozvoj některých nových služeb – např. v Krnově jsme mohli zaregistrovat a rozjet službu nízkoprahového denního centra.

Dalším přínosem je na oko drobná věc – ulehčení práce účetním – projekt v moravskoslezském kraji na rozdíl od projektů v jiných částech republiky nevyžaduje otrocké vyúčtování každé položky. Zřejmě si dovedete představit horečnou práci všech účetních v prvních týdnech každého roku, kdy vedle interních uzávěrek, často doplněných inventarizacemi, přichází tolik náročné vyúčtování všech dotací – na město, na kraj, na mpsv. Způsob práce s IP jim rozhodně přinesl úlevu.

Čtvrtým pozitivem je vlastně jakési nutné provázání sítě služeb – tím, že kraj vypsal projekt po mikroregionech s tím, že v každém na konkrétní službu požadoval jednoho dodavatele s možností zajistit si služby subdodavatelským způsobem, byli jsme my jednotliví poskytovatelé nuceni zasednout k jednomu stolu. Vnímám jako velice přínosné toto sblížení a poznání kolegů z jiných organizací. Nejsem natolik naivní, abych si skupinu poskytovatelů sociálních služeb idealizoval, ale zjištění, že v drtivé většině nám jde o stejný cíl – totiž o co nejefektivnější pomoc lidem – je zjištění či ujištění moc příjemné.

Jako další dobrý dopad realizace výše zmíněného projektu vnímám posílení role Sdružení azylových domů v ČR – střešního subjektu založeného v první polovině devadesátých let za účelem podpory provozovatelů těchto služeb. SAD totiž po dohodě poskytovatelů služeb azylových domu pro jednotlivce, rodiny s dětmi a nízkoprahových denních center vyhrálo celou zakázku, zajistilo vzájemnou dohodu všech subdodavatelů na rozdělení finančních prostředků a po celou dobu ostražitě pomáhalo hlídat plnění všech podmínek zakázky. Líbí se mi zejména fakt, že tento generální dodavatel a vítěz zakázky není v žádném střetu zájmů s jednotlivými subdodavateli – není totiž sám poskytovatelem služeb – tudíž není v konkurenčním vztahu. Obrovskou zásluhu na bezproblémovém chodu všech částí zakázky má v tomto případě paní ing. Hana Buříková. To za ní jde i organizace tolik potřebného setkávání pracovníků jednotlivých azylových domů v kraji, sdílení zkušeností a vzájemná podpora. V mých očích má rovněž velkou zásluhu i na šestém plusu, který nám IP dal –

je jím větší provázání poskytovatelů s krajem - tedy především s pracovníky odboru sociálních věcí. Přes pár komunikačních zaškobrtnutí či drobných nedorozumění z počátku běhu projektu mám já osobně pocit, že pracovníci kraje nás berou jako partnery, se kterými chtějí řešit problémy lidí v tísnivé situaci. I dojmy z kontrol, které kraj v jednotlivých službách pravidelně provádí, jsou u nás v Armádě spásy pozitivní.

3. Ukončení projektu, výhled do budoucna

Stejně jako většina z vás tady v sále věřím, že projekt doběhne v pořádku. Vše bude řádně ukončeno, uzavřeno, zmonitorováno, vyhodnoceno. Jak jsem se již zmínil, pozitiva z projektu převažují nad potenciálními riziky či případnými nedostatky.

Přesto se však nemůžu zbavit hořkého pocitu, souvisejícího s jedním z rizik, které jsem už dnes zmínil – nejlépe jej vystihuje krátká otázka – co bude dál?

Proč se nepodařilo zajistit, aby návazný individuální projekt plynně navázal na ten první – já osobně nevím – informací na toto téma jsem na nejrůznějších úrovních a při četných jednáních zachytil veliké množství – od možnosti, že byly alokované prostředky vyčerpány /k tomu mě napadá otázka, zda to nikdo netušil před čtyřmi lety, neuměl propočítat! /, přes nepodložené informace, že v některém z krajů došlo ke zneužití těchto financí, proto je to zastaveno, až po příkrý názor, že IP končí, protože bylo vyhodnoceno, že de facto jako celek kompenzuje státu ryze provozní náklady.

Nepotřebuji se zorientovat v tom, proč dotyčná možnost končí, pokud jsme nebyli příčinou my jako poskytovatel služby a nějaká naše pochybení.

Mrzí mne dopad současných změn, dopad přechodu z individuálního projektu do rukou státních dotací, které oproti loňskému poměrně úspornému roku nebyly o prostředky přitékající do systému prostřednictvím individuálního projektu vůbec navýšeny.

Věřte mi, nejsem z těch, kteří musí neustále upozorňovat na to, že mají málo. Nechci finanční podporu pro naše služby za každou cenu, nechci mluvit o nutnosti zvyšovat mzdy, mimochodem velmi nízké, když se v Evropě či ve světě mluví o ekonomické krizi.

Jsem ale nesvůj, když na něčem s kolegy intenzivně pracujeme, snažíme se něco vytvořit, něco postupně zkvalitňovat a pak teoreticky stojím před úkolem, kterou ze služeb zavřít první.

Nechci končit pesimisticky, protože za realizaci Individuálního projektu jsem vděčný. Byla to cenná zkušenost, nové impulzy, nová setkání, nové kontakty, stabilita, klidný čas na práci. Pevně věřím, že odpovědnost odpovědných nakonec zvítězí a služby sociální prevence budou moci dál důstojně plnit svou pro společnost klíčovou roli.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.